Kalendář akcí
<< Srpen 2020 >>
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            
Přihlášení
Jméno

Heslo



Zapomněli jste heslo?
Pro zaslání nového
Klikněte sem.
Fotografie
Facebook
Nyní nás najdete i na Facebooku!
Kontakty
Koncerty domlouvá: Radka Zubíčková
email:radmila.zubickova@seznam.cz
Telefon:775121333

Cd posílá: Tom Brzobohatý
email:tombrzobohaty@seznam.cz Telefon:776334582
Lenka (Adamová) Procházková


*24. 3. 1976

Už jako malá holka jsem začala vnímat mamčino rádio, které bylo téměř neustále zapnuté a bavilo mě si spolu s ním pískat melodie a napodobovat je. Pak, myslím, v první a druhé třídě jsme také měli základy na zobcovou flétnu.
Docela brzy mě začali hudebně ovlivňovat a „vychovávat“ moji starší bratři, kteří poslouchali celkem hodně nezávislé, rockové, undergroundové a všelijaké muziky. A jak to už u nás v Čechách tak chodí, začala jsem si s kamarádkou brnkat folkové standardy na kytaru, na kterou jsme se učily samy.
Na střední škole jsme měli výborného učitele, vlastně to byl náš ředitel – pan Sroka, na hudební výchovu a ten se nám celkem věnoval a zasvětil nás lehce do tajů notového zápisu z poslechu a čtení not při zpěvu. Ve třeťáku jsem si musela vybrat zkoušku buď z výtvarného umění, nebo hudební výchovy apod. Samozřejmě vyhrála hudba, což znamenalo nastudovat jednoduchý gregoriánský chorál. Pan ředitel se mi začal věnovat individuálně, a musím říci, že co se týče přirozené techniky zpěvu, byl mi dán velice dobrý základ, ze kterého čerpám dodnes. Poté mne nabídl zpívat v chrámovém sboru – i to byla dobrá zkušenost.
Od začátku střední školy jsem se také začala intenzivně věnovat studiu a praktikování sahadža jógy, což s sebou přineslo ruku v ruce poznávání indické kultury a rovněž i hudby. Také jsem se naučila mnoho jednoduchých bhadžanů, které jsme zpívali během meditací. V 18 letech, ještě před maturitou, jsem odjela do Indie na svoji první „India tour“. Úžasné… tenkrát to tam bylo dost jiné, psal se rok 1994.
Po maturitě jsem odjela pracovat jako učitelka do Itálie, kde se tančí a zpívá snad každý den. Během této doby jsem možná nezískala nijak zvlášť cenné hudební zkušenosti, ale hodně se mi tam otevřelo srdce a to je pro hudbu také důležité.
Už tenkrát jsem ale měla obrovské přání jet do indické hudební akademie, kde by se daly poznávat samotné kořeny indické klasické nebo chrámové hudby. Ta mě fascinovala nejen svojí hloubkou a harmonizujícím vlivem na posluchače, ale i úplně jinou technikou zpěvu, která pro mě byla zajímavá a těžko napodobitelná. To bylo právě, co se mi líbilo, že je těžké jejich zpěv napodobit. Zajímalo mě, jak se učí jejich vokální ozdoby, které tak mistrovsky ovládají. Ale fascinují mě i jiná etnika svým hlasovým pojetím, určitě Arábie, Persie, Čína, Španělsko, Irsko, a další. Prostě mě baví jejich styl zkoušet, učit se od nich.
Toto přání jet zpátky do Matky Indie, jak jí místní říkají, bylo tak silné, že jsem po dalších asi 7 let „dřela“ a vydělávala jen na to, a odjela jsem kvůli tomu pracovat i na čas do Anglie, jelikož zdejší plat učitele byl mizerný. (Ještě jsem mezitím studovala aj a získala vzdělání k jeho výuce). V té době jsem už fungovala jako zpěvačka ve skupině Vítr do dlaně, která hraje převážně fúzi indické lidové hudby a ve které jsem se poznala lépe s Ondrou a později se k nám přidal i Honza Kyncl. Ve Větru spolu hrajeme dodnes.
Konečně nadešel rok akademie a já jsem tam s pomocí Boží (doslova) získala neuvěřitelného učitele – jednoho z největších žijících mistrů indické vokální klasické hudby – Ustad Ghulam Mustafa Khan.
Můj předobrý, milující učitel, který mne vždy bral spíš jako dceru, se mi věnuje od r. 2003 dodnes.
Snažil se mi předat základy indických rág a nejen to. Spolu s touto hudbou také souvisí celkový rozvoj a přeměna člověka, jeho osobnosti. Naše hodiny byly vždy protknuty hlubokými filozofickými rozpravami, kdy se mi můj Gurudží – učitel, snažil sdělit, že to nejdůležitější je láska, srdce člověka a to, jak žije. Asi si řeknete, že to dávno víte, ale jeho poselstvím bylo to, že se tím člověk musí stát… teprve pak může být dobrým nástrojem hudby. Naše společné chvíle, kdy se naše duše potkávaly v meditacích o Bohu, pro mě budou navždy pokladem. Vokální projev indického zpěváka je vždy doplněn hrou na tanpuru, swarmandal nebo harmonium, tudíž se od určitého roku učím i na tyto nástroje, ovšem stylem příznačným jejich klasické hudbě, tj. akordy se výhradně nehrají, nýbrž doprovodné tóny, patřící určité ráze (zjednodušeně stupnici), nebo melodie, kopírující vokál.

rn